TEXTY / LYRICS

štěkot uvázaných psů

někde po cestě jsme ztratili duši / pěkně vypadat / pěkně zapadat / pěkně si žít / ztratili jsme duši / ztratili jsme vztek / ztratili jsme paměť / ztratili jsme dech / štěkot uvázaných psů je možná k smíchu, ale odmítám žít jak kastrovanej pudl

we lost our souls somewhere on the way / to look cool, to fit in, to have a nice life / we lost our souls, we lost our anger and we lost our memory / we lost our breath too / barking dogs may seem funny, however i refuse to live like a castrated poodle nontheless

***

malé kousky svobody.

největší úleva přišla s tím, že si od nich nemusím nic brát / že to, co chceme, si musíme vzít / a že to, co dávaj, není to, za co stojí žít / už dávno vím, že jsme prodali svoje sny / už dávno vím, že nám je nikdo nezaplatil / takže zase platíme my / za malé kousky svobody /
mám si zpátky koupit co jsem neprodal / mám platit za to, jak chci žít / ve světě, kde za všechno platíš, má cenu jen to, co uděláš sám / víc, než pachuť krve v krku / víc, než společně propocený noci / naše životy / dokud máme vášeň / dokud víme, co nechceme, máme šanci mít to, co chceme

The biggest relief came when I realized that we dont have to take anything from what they offer us / We need to take what we want instead / Also, that what they give away isn’t anything worth living for / For long have I known that we sold our dreams and that nobody ever payed for them / We are those who have to pay for the small pieces of freedom / I’m supposed to buy back what I didn’t sell / I need to pay for the way I want to live my life / In the world where everything has its price the only thing worth anything is the thing you do yourself / More than the taste of blood in your throat / More than any nights spend together, sweating / Our lives / As long as there is some passion left / As long as we know, what we dont want, we have a chance to get what we want

***

Bez naděje na horší budoucnost.

Bez naděje na horší budoucnost, štěstí nejde uhnout, od začátku dýcháš rajský plyn. Děsí mě dětský smích, řeže to do uší. Ne jako obraz selhání. Ne jako obraz porážky. Ne jako obraz neschopnosti. Co mělo být výhrou smrdí porážkou. …a to, že nejsem uvnitř jen posiluje můj strach. Dokážeme to? Nezlomit srdce a neztratit tvář.

With no hope for worse future.

With no hope for worse future you can’t sidestep your luck. You’re breathing the laughing gas since the beginning. I’m scared by children laughter. It cuts my ears. Not as a picture of a failure. Not as a picture of defeat. Not as a picture of inability. What should have been a victory smells with defeat. …and the fact that I’m not inside just reinforces my fears. Can we make it? Not to break a heart and lose my face.

***

Tohle nemůžu vyhrát.

Jak lehký je nehrát podle pravidel, když najednou hraješ jinou hru.
Tisíckrát bych to popřel jen abych nakonec vyšel jako vítěz.
Je to jak dopis co nikdy nepošleš, i když vím že chodíš kolem schránky. Je
to jak dopis co nikdy nepřijde i když víš, že na něj můžu čekat.
Moje jméno je porážka. Moje jméno je vítězství. Ať prohrát znamená
cokoliv, tohle nemůžu vyhrát.

I can not win this game.

It’s so easy not to follow the rules when you play another game. I would deny it a thousand times just to be the winner. It’s like a letter that you will never send although I know you’ve been passing the mailbox on your way. It’s like a letter that will never come although you know I might be waiting for it. My name is defeat. My name is victory. And whatever it means to lose, I can not win this game.

***

Cokoli.
I když se snažím sebevíc, neumím vypnut sám sebe. Jsou věci co nepůjdou
jinak, jsou věci co nepůjdou stejně.

Whatever.

No matter how hard I try I can’t switch off myself. There are things that can’t be different, there are things that can’t be the same.

***

na konci.

roztrhal bych svět aby šly kousky znovu složit / zahodit co je navíc, prázdnotu vyměnit za jiné prázdno / skutky zoufalství, hrdinství zalité slzami / při vší té bídě nezachrání svět / nakonec všechno dopadne dobře, nakonec bude zase dobře / dokud nebude, nebude konec

K napsání tohodle textu mě inspirovaly fotky z vybombardované základní školy v Palestinské Gaze. Izraelská armáda jen zopakovala svojí převahu, tentokrát tím, že zaútočila raketami na základku plnou dětí. Fotky nedospělých těl bez duše se mě dotýkají o to silněji, čím silněji si uvědomuji vlastní strach o syna. Ztráta blízkých i cizích musí v člověku vyvolat zlost. Vztek. Beznaděj. Možná může člověka dohnat až k činům, které jdou proti představám o lidskosti. Opásat se bombou, zabít, zabít a pomstít se. O pár dní později jsem si prohlížel fotky z Moskevského metra. Muslimské separatistky tam zaútočily v ranní špičce a zemřelo kolem 40 lidí. Stejně nevinných. Ztrátu jakéhokoliv života cítím jako strašnou, bolest, kterou musejí prožívat blízcí obětí (v Gaze, v Moskvě, v New Yorku, kdekoliv) je strašná, vztek a nenávist získávají na síle, získávají převahu nad rozumem. Násilí přináší další násilí, nenávist generuje další nenávist. Tohle není o podpoře jakékoliv strany v jakémkoliv konfliktu, tohle je o mém strachu o moje blízké, o bezmoci kterou prožívám pokaždé když má moje dítě horečku, nebo když se moje partnerka zdrží víc než jsem počítal. (Marek)

in the end.

I would torn the world asunder so I could put its pieces back together / To throw away what’s odd, to change emptiness for nothingness / Acts of despair, bravery soaked in tears / will not, in all this misery, save the world / In the end everything will turn out well, in the end everything will be alright / until the end comes.

Photos from a bombed-out primary school in Gaza inspired me to write these lyrics. The Izraeli army only repeated its ascendancy, this time by attacking a school full of kids by rocket bombs. Images of immature soulless bodies are the more touching for me since I feel worried about my own son. Losing a close person or other people must cause anger. Wrath. Depair. Maybe it can make one to act against ideas of humanity. To take a bomb, to kill, to kill and avenge. Few days later I was browsing through pictures from the Moscow metro. Muslim separatists killed 40 people there. As innocent as the school kids from Gaza. I feel each death as horrible pain and that close people of these victims (in Gaza, in Moscow, in New York, anywhere else) must feel so as well. Anger and hate grow over rationality. Violence brings only violence, hate generates more hatred. This is not about supporting any side in any conflict; this is about my worries about my loved ones, about helplessness that I feel every time my child has a flu or when my partner is late more than I expected.

***

archiv.

malomyslnost mi ukázala směr, naproti slibům co dávno neplatí / znovu a znovu se ptám na co jsem dávno zapomněl / utíkání nikdy nebylo tak snadný, když konečně mám kam běžet / přestat se bát zvuku vlastních kroků, přestat se bát ostří zamrzlých slz / svobodný opustit vše co jsem se naučil, opustit plané sliby / nacházím sílu žít

Můj život je v poslední době plný změn. Vždycky asi byl, ale najednou nacházím sílu nějaké změny sám dělat, ne jen čekat na to co se bude dít. Najít tuhle sílu mi trvalo nepříjemně dlouho. Hromady pouček, pravidel a zásad, klecí do kterých jsem se sám zavíral. Najednou bylo všechno tak těžké, že už to nešlo dál nést. Teprve uvědomění si možnost padnout mi dalo sílu se narovnat. Nežijeme pro očekávání druhých, stejně jako oni nežijí pro naše představy. (Marek)

Jsou tisíce problémů a tisíce řešení, které se podbízivě vtírají ze všech stran. Léků, které mají vyřešit všechno, na čem snad záleží, a přinést ráj na zemi. Nevěřím ani jednomu z nich (ačkoliv mohou v lecčems inspirativní) – pohádce o vyvolených kněžích, spasitelské moci neviditelné ruky trhu, revolučnímu předvoji ani čistotě sXe kids.  Stejně jako skutečné léky mají tyhle věci spoustu vedlejších destruktivních efektů nebo jsou to prostá placeba. Nekriticky přijímaná ideologie ještě nikdy nikoho nezachránila, jen posiluje strach z vlastních kroků, strach vystoupit z připraveného schématu. Schématu jednání, jehož dodržování je panopticky střeženo. Pokud opravdu věříš kroku ven z kruhu, prostě ho uděle! (Honza)

The archive.

Despondency showed me the way towards promises that have been broken ages ago / Again and again I’m asking myself long forgotten questions / It has never been easier to run away ‘coz I finally have a place where to go / To stop being scared of the sound of my own steps, to stop being afraid of blades of frozen tears / As a free man, to abandon everything what I have learnt, to abandon empty promises/ I have the strength to live

My life has been full of changes recently. It has always been this way probably, but suddenly I find the strength to make some changes myself instead of just waiting for what’s gonna happen. It took me uncomfortably long time to find this strength. Thousands of precepts and rules, cages that I had been locking myself into. Suddenly everything turned out to be so hard and unbearable. The moment of realizing the possibility of falling gave me the strength to straighten up. We don’t live for expectations of other people and they don’t live for ours. (Marek)

There are thousands of problems and for them thousands of solutions pandering from each side. Medicaments that are said to be able to heal everything that matters and to bring a paradise on Earth. I believe in none of them (although they may be inspiring in some sense) – lies about desirable priests, the almighty invisible hand of market, revolutionary vanguard nor purity of sXe kids. Like real medicaments these things have a lot of destructive collateral effects or they are just placebos. Non-critically accepted ideology has never saved anyone. It only strengthens the fear of one’s own steps, fear to step out of a prefabricated scheme. The panopticaly treasured scheme of acting. If you really believe in the stepping out of the circle, just do it! (Honza)

***

napořád.

už napořád / zopakovat co už dávno znáš / slzy dávno uschly, na křik je moc velký ticho / smutek je to jediný na co ti ještě zbývá síla / stejně by se nic nestalo / takhle to má být / takhle to bude / už napořád / stějně nebudeš mít dost síly / stejně za to nestojíš.

Inspirovat se něčím osudem. Je až zarážející jaké věci se dějí lidem co každý den potkáváme. Malicherné osudy jednotlivců jsou prý ničím ve srovnání s problémy světa, ale mně  se dotýkají  mnohem víc než všechny politický proklamace. Vlastně ani necítím potřebu vyprávět konkrétní příběh, který mě inspiroval k tomu tohle psát. Je to o ponížení zažívaném každý den. O osudu rukojmích ve vztazích, o někom absolutně zavislém na partnerovi a jeho vůli. O tom jak silně může někdy bolet každý ráno. (Marek)

Forever.

Forever / To repeat what you already know / Tears have dried already, it’s too silent to shout / Sadness is the only thing that you have strength for / Nothing would happen anyway / This is how it should be / This is how it’s gonna be / Forever / Anyway, you won’t be strong enough / Anyway, you are not worth it

To get inspired by someone’s story. It’s strange what things happen to people that we meet every day. Little stories of individuals are said to be nothing compared to problems of the world but I feel touched by them much more than by all political proclamations. (Marek)

***

sirky, světla.

počkám si až zhasnou / ve tmě co budí zvědavost si vyčtu cestu z hvězd / vždyť nejistota mi dává sílu / vždyť nejistota mi dává klid / dokud nezlomím poslední sirku, mám moc rozsvítit světlo (pokud budu chtít)

Další text o změnách, které člověk musí dělat na cestě ke svobodě. Zároveň je i o tom, že předávat odpovědnost za sebe do rukou druhých (i když si o to sami říkají) nemůže přinést vytoužené výsledky. Jenom to co sám změním, jenom to co sám udělám nebo rozhodnu je opravdu moje. Nevěřím, že by mě někdo měl zastupovat, nevěřím že by jednal v mém zájmu. (Marek)

Každý den jsme zahlceni kvanty informací, ve kterých je čím dál tím těžší jim rozumět nebo se v nich aspoň zorientovat. Odkazují k věcem, které jsou nám tak vzdálené – geograficky, zkušenostně, sociálně – že často už prostě není možné smyslově ověřit jejich pravdivost. Hranice mezi reálným a nereálným se stírá a mizí. Baudrillard mluví o vraždě reálného. Reálným se stává to, co je lépe prezentováno jako reálné – do hry vstupují reklamy, média a další nástroje ovládání. Tomu, co nám sdělují můžeme buď uvěřit nebo ne. A jednoduše uvěřit je tak pohodlné, ale zároveň nebezpečné. Vstříknutí názorů a předsudků jehlou přímo do žily. O to intenzivnější a osvobozující je pocit dotknout se něčeho skutečného,neiluzorního,  získat něco tak zdánlivě obyčejného, jako je osobní zkušenost. Obejít celou tu odcizující mašinerii. Stojí to trochu námahy, ale mnohdy to ještě pořád jde. (Honza)

„Transparenty, jež se táhnou nad městy a svým světlem přebíjejí přirozené světlo noci, ohlašují jako komety přírodní katastrofu společnosti, smrt chladem. Nepřicházejí však z nebe. Jsou řízeny ze země. Je na lidech, zda je chtějí zhasnout a probudit se z úzkostného snu, jehož uskutečnění hrozí jen potud, pokud v něj lidé věří.“ (Theodor W. Adorno – Schéma masové kultury)

Matches, lights

I’m gonna wait until all the lights die out / In the dark that inspires curiosity I’m gonna read my way from the stars / Uncertainty gives me strength / Uncertainty gives me the piece of mind / Until I break the last match I have the power to turn on the light (If I want to)

Another song about changes that one has to make on his/her way to freedom. At the same time it is about the fact that deputing responsibility for yourself to hand of others (and they may ask for it themselves) can not bring desired results. Only what I change, do or decide myself is really mine. I don’t believe that anyone can represent me, I don’t believe she/he would act on my behalf. (Marek)

Everyday we are flooded by tons of information and it is getting harder and harder to understand them or just to get you bearings among them. They are related to things that are so far away from us – geographically, socially, by experience – that it is often not possible to sensuously validate their truthfulness. Boundaries between the real and the unreal disappear. Baudrillard talks about the murder of the real. What is presented as real is becoming the real – advertisements, media and other means of control enter the game. We can choose to trust their message or not. To simply trust them is very easy and comfortable but dangerous at the same time. Ideas and prejudices injected straight into a vein. But the easier it is to simply trust and consume the more intense and liberating is the feeling of touching something real, something non-illusory, to get something seemingly mediocre such as personal experience. It costs some efforts to bypass the whole alienating machinery., but sometimes it is still possible. (Honza)

„The neon signs which hang over our cities and outshine the natural light of the night with their own are comets presaging the natural disaster of society, its frozen death. Yet the do not come from the sky. They are controlled from the earth. It depends upon human beings themselves whether they will extinguish these lights and awake from a nightmare which only threatens to become actual as long as men believe in it.” (Theodor W. Adorno – The schema of mass culture)

***

země lidí.

už umím sklopit oči / dojatý ranou co se zas a znovu otvírá / nemá cenu věřit v soucit když karty jsou už stejně rozdaný / nemusíme cítit bolest / otupení daností našeho světa / tady se neblýská na lepší časy / tady nikomu nezvoní hrana / tohle je svět jak ho žijeme, bez pozlátka ideí / kousky šancí ztracené po cestě za štěstím zaryté v bosých nohách dávno nejde cítit.

Neztrácím naději, ale někdy je moc těžké uvěřit, že věci co dělám mají cenu. Úzkost jako běžná součást našich životů, nevšímavost jako nejlepší obrana před sebou samým. Naučený vidět jen to co smím, občas poodkryju fasádu věcí a nestačím se divit. Musím se pořád ptát, nemůžu zůstat spokojený s tím co je mi nabízeno. (Marek)

Country of the people.

Yet, I can sink my eyes / Moved by a wound that opens again and again / It’s not worth believing in compassion when stakes are already given. / We don’t have to feel pain / Deadened by the givenness of our world / Seems like there is no hope for better days to come / Nobody’s bell tolls. / This is the world how we live it, without a glitter of ideas / For ages it’s been impossible to feel dice of chances stuck in bare feet which have been lost on the way to happiness

I don’t lose hope, but sometimes it is really hard to believe that things I do have any meaning. Anxiety as an usual part of our lives, disregard as the best defense from myself. Used to see just what I am allowed to see, sometimes I uncover the façade a bit and I feel so surprised. I must keep asking, I can’t be satisfied with what I am offered. (Marek)